O našich pejscích
Cora, slečna německého ovčáka si nás získala jedinou fotografií v novinách a do týdne jsme si pro ni jeli do psího útulku. Byla to dáma která milovala na procházkách dlouhé prohlížení krajiny a ráda pózovala při focení. Bohužel zrádná nemoc jater nám ji i přes snahu veterinářů vzala a poslala do psího nebíčka v jejích sedmi letech.
Andělka, plavá kříženka vlkodava a vlčáka pobíhala jako štěně zmateně po silnici před autobusem. Pomohl jsem řidiči a odehnal ji ze silnice, ona si ale našla cestu k nám do průjezdu, schovala se pod schody na půdu a jen vrčela. Dostala napít, najíst a vlídná slova udělala své, druhý den se nechala pohladit a – zůstala. S původními majiteli, kterým utekla, jsme se vyrovnali a Andělka je naše.
Místní psí donchuán, ohař, ji několikrát navštívil (plotové pletivo v určitém případě není překážkou) a bylo již několikrát štěňat na rozdávání. Nechali jsme si z prvního vrhu jedno černé štěňátko, Čertíka, a vyklubal se z něj takový milý, hravý půlmetrákový pejsek, který se rád dívá lidem z očí do očí.
Oba, Andělka i Čertík jsou velice věrní a přátelští, hodní k dětem, jen Čertík si ani neuvědomuje, jak je pro něj snadné shodit mě do trávy, zadupat samou radostí do země a z mé hlavy si udělat lízátko. Ale jak jinak by dal najevo svou oddanost.
Ale co je nejkrásnější - Andělka i Čertík jsou, ač přerostlí, velice hraví a Ivetku si od samého začátku oblíbili. Sice jsem vždycky s Ivetkou u nich, protože je Ivetka ráda krmí z ruky, ale je na nich vidět jejich povaha hlídačů a ochranářů. Což je hlavně pro vlkodavy charakteristické.
